Když jsem byl ještě malý, učili mě rodiče, že si peníze musím nejprve zasloužit. A byť jsem tu a tam nějaké i dostal, nejdřív jen občas a později pravidelně jako kapesné, vždycky jsem musel mít na paměti, že je to něco za něco. Že je nedostanu jenom tak, kdykoliv si o ně řeknu.
A tak mě doma už jako malého naučili se tím řídit. Věděl jsem, že když chci peníze, musím být hodný a dobře se učit, a když chci ještě o něco víc peněz, musím za malou finanční odměnu pomáhat s nějakými těmi domácími pracemi. A také jsem věděl, že jestli si chci za svoje peníze koupit něco, co mi rodiče jako zbytečné koupit nechtěli, musím si i šetřit. A tak jsem si současně z onoho mála i něco ukládal. A kdo na tom byl podobně, ví, jakou uhrančivou moc mělo několik v zásuvce stolu srovnaných deseti- a dvacetikorunových bankovek. Což tenkrát ještě nebyly žádné zase až tak malé peníze.
Takové smýšlení provází celý můj život. Zvykl jsem si na to. Dodnes se řídím tím, že mohu žít jenom úměrně svým příjmům, že mi nikdo jenom tak peníze nedá. A že chci-li mít jistotu finanční nezávislosti a možnost utrácet občas i za neúměrně drahé věci, musím si i průběžně šetřit. A jsem přesvědčen, že je to tak správně. A že by si stejně měli počínat všichni.
Ale nejsem neoblomně přesvědčen o tom, že je to jediná a neměnná pravda. Chápu, že se někteří lidé dostávají do finančních problémů, a nevyčítám jim to. Tedy některým z nich. Když vidím někoho, jak utrácí své peníze jako smyslů zbavený a pak si po rozfofrování všeho stěžuje na to, jak je k němu osud krutý, nemám pro něj ani špetku porozumění. A klidně ho nechám, ať si sám sní to, co si nadrobil. Ale vím, že jsou i lidé, kteří se skutečně snaží, aby finančně obstáli, ale vzhledem k jejich životním podmínkám a poměrům se jim to nedaří, protože se jim to ani nemůže dařit. A myslím, že je dobře, když těm někdy pomůže hypotéka po insolvenci https://nebankovnihypoteka.cz/hypoteka-po-insolvenci/. Která je tu pro lidi, kdo jsou v obtížné situaci. A kteří by se pomoci, kterou potřebují, jinde nedočkali.