Jeden nemusí být zrovna horolezec, aby se mohl po horách toulat jen tak, bez helmy, skob a lan. Ne každý hodlá přijít o život, ne každý se musí lepit na skálu a třást se tam, aby nezahučel směrem kolmo dolů, kde by ho sesbírali na lopatku. Někomu prostě stačí nechat své síly a plíce jen při obyčejném výšlapu. Stačí mu to. Takových je velká většina. Proto se o víkendech plná hory lidmi, kteří si rádi vyjdou do lesů a kteří se rádi vydávají na výšlapy někam vzhůru, tam, odkud se pak budou dívat, jak krásně je tam dole, odkud vyrazili. Proč se tedy dralo nahoru, když dole je tak hezky?
Vyrážet pravidelně na výšlapy je perfektní věc, pokud ovšem nemáte něco se zdravím. Pak už to bývá problém, ale jsou takoví lidé, které to nechává chladným, a přece i přes zdravotní handicap vyrážejí. Jdou pomalu a každou chvíli musí odpočívat. Pět kilometrů je pro ně vycházka na půl dne, ale jsou spokojení. Jsou rádi, že to dokázali a že někdo jiný by to již nesvedl. Když se k tomu všemu připočítá jejich věk. Bohužel je někdy na horách tak přecpáno, že se tvoří fronty, a to nejen u nás, ale i u sousedů. Nedávno jsem viděla záběru z výstupu na Rysy a nebyl to hezký pohled. Hlava na hlavě a lidé si navzájem překáželi.
Možná by vůbec nebylo od věci, aby se pro to něco udělalo. Třeba to, že by tam směl jen omezený počet lidí, nebo se tam jednou všichni vzájemně ušlapou. Ono to není lepší ani pod nejvyšší horou světa. I tam se tvoří fronty a když vidíte ty lidi v řadě třeba u Hillaryho kroku, nechcete ani věřit vlastním očím. V tomto případě byste si asi i jen obyčejný výlet tam asi odpustili. Jenže kdo má rád hory touží vidět Himaláje na vlastní oči. Naštěstí na to hned tak každý nemá. Jinak by to tam bylo ještě horší. Fronty u nás bývají zejména u lanovek. Lidé jsou líní jako vši. Jde jim jen o to se pochlubit, že byli na Sněžce, například. Nejste stejní viďte?